Děkuji za přečtení!

Zapeklité lidské vztahy aneb konflikty jako cesta sebepoznání

Vztahy a komunikace v nich jsou, dle mého názoru, ta nejsložitější a nejvíce emočně náročná témata vůbec.

Když mluvíte s druhým, vlastně zároveň mluvíte s celou jeho výchovou (to znamená s předpoklady a traumaty jeho rodičů, s jeho vlastními traumaty z rodiny, ze školy či z puberty a dalších vzdělávacích institucí), s jeho tělem (ano, tělo, jak známo reaguje svým vlastním způsobem na komunikaci druhého a také si umí všímat komunikace, kterou k nám vysílá druhé tělo a rovnou na ni reaguje – takže mluvíme i pomocí hormonů, feromonů, smyslů – čich, hmat, nejen sluch a zrak, jak si často myslíme) a pak se teprve dostáváme k samotnému obsahovému sdělení. Je to fuška.

Když už jsme konečně u slov, čeká nás další deziluze. Slova si totiž každý přizpůsobuje malinko po svém a za každým slovem můžeme mít desítky vzpomínek příběhů (například: „ Tohle slovo často používal můj nebožtík dědeček…“ a podobně) a nejen to. Muži používají jazyk v menším množství než ženy, takže slova, která říkají, jsou více přímočařejší a zhutňují kolikrát mnohem více, než je na první pohled znát, takže pokud to chce pak někdo jiný dekódovat, je to pěkně složité. To ani nemluvím o tom, že spousta významů je, kromě toho, že je máme nějak „naučené“ a pospojované do určitých clusterů, také nevědomých.

Když o tom někdy přemýšlím, přepadá mne někdy pocit, že se vlastně nelze domluvit. Že nic z toho, co řeknete, vlastně nemůže ten druhý pochopit tak, jak jste to mysleli a už vůbec nemůže vědět, co s tím má dělat….A ocitáme se v totálním chaosu slov, významů a prožitků, vítejte v realitě 🙂

Možná, že tento chaos nám může dovolit se více oprostit od slov, nebrat je a nebrat se tolik vážně a začít se dívat hlouběji, za slova. Ruku na srdce, určitě bychom tolik mluvili, kdybychom chtěli sdělovat jen opravdu podstatné věci? Myslím, že svět by najednou utichl a my bychom měli prostor podívat se za slova, do ticha, kde jsou věci jasnější, jednodušší, uchopitelnější a láskyplnější. Do ticha, ve kterém je ten opravdový život bez lží a mlh. Kolik slov bychom potřebovali, kdybychom chtěli vyjádřit prostou podporu či účast… Oč je jednodušší vzít druhého za ruku, podívat se mu do čí a pousmát se, nebo ho jen tak obejmout ? – K tomu nepotřebujeme slov a rozumíme si i bez nich 🙂

Tohle všechno si teď uvědomuju i díky tomu, že jsem dnes řešila velmi zásadní střet dvou realit, z nichž obě se cítily velmi bezradné a nepochopené a nikde na obzoru nebyl žádný překladatel ani průsečík, či most, který by to zprůchodnil tomu druhému. Je to velká výzva chtít se domluvit s někým, kdo ani neví, že by se měl na něčem domlouvat, protože všechno „šlape jako hodinky“.

Co mi z toho vyplývá? Pár doporučení, která mohou hádku posunout žádoucím směrem

  • Komunikovat s tím druhým ve chvíli, kdy jsme si naprosto jisti tím, co chceme říct, naše argumenty jsou neprůstřelné a my víme, že to ustojíme (což se pak ale klidně nemusí stát, to člověk dopředu nikdy neví :-).
  • Komunikovat tak dlouho, dokud se vzájemně nepochopíme a „svobodně“ nedomluvíme. Někdy to hrozně bolí, stojí to spoustu slz, hádek, sebe-uvědomování se, ale během toho procesu ujasňování můžete zjistit, kdo jste, co chcete, co jste ochotni obětovat a co už rozhodně ne. Takže hádka je v tomto případě dost zásadní prostor seznámit se se sebou a svými stanovisky. To zní zvláštně, co? Ale je to tak. Kdybychom nemuseli obhajovat svoje stanoviska pod tlakem a v nepříjemné situaci, neuvědomili bychom si, co je pro nás podstatné, jaké jsou naše hodnoty a priority a co je opravdu to, přes co nejede vlak. Takže za to vlastně můžeme být svým způsobem rádi. Ujasníme si, kudy se může (a nemusí) ubírat naše cesta a co pro to jsme i nejsme ochotni udělat.

Takže díky za každou novou hádku, protože díky ní mám možnost poznat sebe sama zase o kousek víc  🙂

S Láskou Lucie