Děkuji za přečtení!

Proč jsem se rozhodla napsat knížku o potratech

Žila jsem si docela spokojeně, měli jsme v té době dvouapůletého chlapečka, manžel byl taky fajn a někde v hlavě se mi připomínal plán, že bychom chtěli ještě jedno miminko. Manžel byl pro (vlastně to byl původně jeho nápad) a onen plán se velmi rychle zrealizoval do mého druhého těhotenství. Od začátku jsem věděla, že je to holčička, Terezka.

Okolí si sice ťukalo na čelo, nicméně já jsem to věděla ještě dávno před výsledky HCG v krvi (že čekáme miminko), takže jsem měla nárok na to cítit to, co cítím a nechali mě v klidu. Terezka rostla, začala jsem si s ní povídat, užívat si nového stavu plného zajímavých nových zážitků a prožitků (například nových chutí a naopak nepříjemných čichových vjemů, co mi do té doby nevadily). Bylo to příjemné. Tadeáškovi jsem řekla, že má dávat pozor na bříško, že je tam miminko a on s tím počítal a občas tam ukázal a dal mi najevo, že o tom ví.

Až jsem jednou takhle v úterý začala krvácet. A to mě vyděsilo. Bohužel nejen mě, ale i doktory na ultrazvuku, kam jsem o něco později dorazila. Na jejich rozhovor nikdy nezapomenu: Doktor zavedl tu divnou bílou věc dovnitř a říká – vidíte, to, co já? A ostatní na to : no vidíme, ale nadšení z toho nejsme. I já „to“ viděla. Moji malinkou holčičku schoulenou v mojí děloze. Schoulenou a neživou. Netlouklo jí srdíčko. Prý už asi dva týdny. Prý se to stává u dvaceti procent těhotenství. Takže vlastně nic divného…..

Na druhý den mi naplánovali revizi (divný název), ale ještě v noci jsem musela na pohotovost znovu. Terezka asi nechtěla být vysátá nějakým nástrojem, takže než jsme se revize dočkala, odešla sama, svým způsobem. A tak jsem přišla o radost v bříšku, o miminko, na které jsme se těšili.

Nějakou dobu jsem přemýšlela, co budu dělat, probrala to s jednou paní, která pracuje s maminami a začala hledat svoje proč a proto, otázky a odpovědi, až jsem dospěla do bodu, který otevřel velký projekt.

Rozhodla jsem se pro sebe, pro Terezku, ale hlavně pro mnoho žen, které se ocitnou v podobné situaci, napsat knížku. Svou profesí jsem psycholožka a mimo jiné i lektorka rodinných konstelací a sama vím, jakou mohou nenarozené děti udělat paseku v rodině. Byť se o nich mlčí, ony mají velikou sílu.

Proto jsem teď tady a píšu tenhle článek. Ráda bych se s vámi podělila o svůj nápad a poprosila vás, či nabídla vám, zda byste se chtěly (předpokládám, že hlavně ženy, i když muže nevylučuji) připojit ke spolupráci na této knize. Příběhem, nápadem, případně třeba radou, co vám pomáhalo, pokud jste něco podobného zažily (i).

Jak jsem sama zjistila (z příběhů, které mi začaly chodit, když jsem světu svůj záměr oznámila), je patrné, že žen, které během těhotenství přišly o miminko, je velmi mnoho a spousta z nás má pocit, že je na to sama.

Ráda bych nabídla něco, co by mohlo pomoci v tom, abyste na to samy být nemusely.

Knížku, kde najdete můj příběh, příběhy dalších žen, různé inspirace, nápady, rady zkušených i odborníků i odkazy na inspirace, prostě knihu, kde si můžete poplakat, pokud potřebujete, ale kde se dozvíte, jak se to dá zvládnout, jak na to, jak to zvládali druzí.

Věřím, že bude užitečná spoustě těch, které si tímto tématem procházejí, i těm, kteří to prožili dávno, možná, že pomůže vyplakat přesně tolik slz, kolik je potřeba, aby se rány zahojily.

S láskou Lucie

(Tento článek byl již publikován na www.zenyzenam.cz)