Děkuji za přečtení!

Připadala jsem si trapná

Jako v každém z nás, občas se ve mně střídají stavy, kdy jsem ve svém flow (oblíbený pojem dnešní doby, který znamená, že se cítíte báječně a jste spontánní) a chvíle, kdy bych nejraději někam zalezla. A pak různé barvy a odstíny v rámci celého spektra těchto pocitů.

Mám vypozorované, že když dělám to, co mám ráda a ponořím se do toho, ale úplně – úplně, stane se ze mne usměvavá bytost, která když jde, tak prostě září, šíří pohodu, spokojenost, usmívá se na okolí a okolí jí samozřejmě úsměvy opětuje, což ji zase zpětně utvrzuje v tom, že svět je krásné místo a vše se dá vyřešit. Když se v takovýto moment setkám s nějakou překážkou, řeknu si – no a co, snažila jsem se, dala jsem do toho vše a teď už to musím nechat, ať se věci dějí. Vše je, jak má být a když to nedopadne, asi to tak mělo být – tudíž si nelámu hlavu, když se věci nedaří, protože vím, že vše má svůj důvod a že má pro mne Vesmír připravenou mnohem lepší variantu splnění mých očekávání a přání, než bych vůbec dokázala vymyslet. A věci plynou a je to super. Pak se dějí právě takové ty drobné „náhody“, kdy přijde někdo, koho vyhlížíte a marně hledáte už dlouhou dobu, kdy dostanete úsměv, dárek, slevu čí jinou formu odměny za tenhle příjemný stav.

Znáte to? Máte nějakou činnost, která právě Vás navodí do takového Flow? Někdo to má třeba při sportu, někdo na zahrádce při plení záhonů, někdo při poslechu či tvorbě hudby, někdo při práci kterou má rád…. Skvělé myšlenky a nápady pak tryskají odevšad, nebo se děje takovéto příjemné „prázdno“ v hlavě – Jsme tady teď a nic nás nerozhodí. Zkuste si vzpomenout, kdy jste takový stav zažili naposledy, a jaké to bylo – co jste zrovna dělali?

Já mám tenhle stav, když má moje počínání či práce smysl. Když pracuji s lidmi, nebo když jsem v kontaktu s podobně smýšlejícími lidmi, nebo když o něčem podobném píšu. V poslední době mám například největší pocit smyslu, když pracuji s maminkami, kterým umřelo miminko v bříšku, nebo když dělám něco pro ně. Dává mi to SMYSL. Vnímám to jako svůj dar tomuhle světu, jako využití toho, co znám a umím k tomu, abych někomu pomohla, aby mu BYLO LÉPE. (Ať už je to pomocí knížky Čekala jsem miminko, ale…nebo formou jiných programů atd). Je to stav, kdy vím, kdo jsem, vím, co umím, co můžu nabídnout a kam to vede a věřím v sebe i v to, co dělám.

V takovém stavu sebe-vědomé přítomnosti lačné po nových zážitcích jsem vkročila na festival Alchymistické Litoměřice. Moc jsem se těšila, byla jsem plná té atmosféry (musím uznat, že jsem svou ezoterickou stránku v poslední době docela zanedbávala), očekávání a prostě toho všeho, co mám ráda. Cítila jsem, jak moje tělo plyne prostorem a jak je v souladu s mojí duší, či psychikou, prostě jak je mi tam dobře. Proto jsem zářila, usmívala se, prostě jsem to byla já, kdo jsem, ve své podstatě, když se na nikoho neohlížím, co si o mně kdo bude myslet, neřeším, jak zrovna vypadám, ani zda to, co mám na sobě, je to správné a podobně 🙂 Byla jsem prostě sama sebou a víc jsem neřešila. Také jsem se těšila na spoustu zajímavých setkání, na mou velmi blízkou kamarádku Moniku i další milé lidi, které už jsem dlouho neviděla.

Po hodině vedra, marného hledání Moniky, zbytečného stresu z toho, že moje druhé miminko už má asi hlad (i když bylo v dobrých rukou dědy), stálých myšlenek, že ji nenajdu, odpovídání na dotazy mého druhého chlapečka, který byl se mnou, jsem postupně chřadla a chřadla, až se mé emoce dostaly do bodu – pomoc, chci domů. Určitě to znáte. V takovou chvíli se Vám chce zalézt a už nikdy nevylézat. Alespoň pro tu chvíli.

Pak jsem si ale uvědomila, že jediný, kdo za to v tu chvíli mohl, jsem byla já. Moje hlava, která „ se vzdala“ a rozhodla se, že bude „všechno špatně“ a dovolila mým emocím – smutku a nejistotě, aby přerostly mou podstatu, radost a přirozenost, aby tu, kým opravdu jsem, spláchly do záchodu a nastolily svou vládu. A to teda ne! (Nutno podotknouti, že když je mi dobře, nemám problémy se seznamovat, oslovovat cizí lidi, rozdávat nápady na počkání, zabřednout do hovoru s kýmkoli na libovolné téma, ba naopak, dělám to ráda a ještě si to užívám).

V tomto stavu počínající „depky“ jsem procházela kolem Jardy Duška, (se kterým jsme se setkali v pořadu Duše K, kde jsem mluvila o projektu Čekala jsem miminko, na kterého jsem se těšila  a moc jej chtěla pozdravit), zaťukala jsem mu na rameno, a když se otočil a já viděla, že drží mobil a telefonuje, polil mne známý pocit – je to trapný = jsem trapná. Tím byla moje podstata nadobro vyprovozena pryč a mne polil pocit nejistoty, trapnosti a nepatřičnosti. Cítila jsem se trapná.

Tatam bylo přesvědčení, že vše má svůj důvod, že co se má stát se stane, že se o mne můj Vesmír postará, prostě jsem byla odmítnuta a byla jsem trapná, známý pocit možná malého děvčátka ve mně, který číhal, až na něj přijde řada. A přišla.

Abych to zkrátila, rozhodla jsem se, že se nedám. Moje emoce jsou moje, podléhají mým rozhodnutím a ten, kdo ve finále rozhoduje o tom, jaká jsem, jsem zase jenom já. A tak jsem se rozhodla pro sebe udělat poslední věc. Postavit se za sebe. O koho jiného v tu chvíli šlo? O nikoho. Jarda na to za chvíli zapomene, zatímco já bych se tím trápila při každé „depce“. Proto jsem se narovnala, počkala, až dotelefonuje, usmála se a pravila – Lebdušková zdraví Duška. Přišla jsem Tě pozdravit. Přeju Ti krásný den. I Jarda mi jej popřál, krásně se usmál a já věděla, že jsem vyhrála. Nad nikým, JEN nad sebou.

Co že způsobilo ten náhlý propad dolů a následný vzestup nahoru? Nikdo jiný než moje EMOCE. A jak že to ty emoce udělaly? Za pomoci kamaráda ROZUMU. Chcete vědět, jak spolu rozum a emoce souvisejí? Mrkněte na můj nový online minikurz EMOCE A JAK NA NĚ VYZRÁT, který najdete TADY….

Takže pozor, až na Vás skočí depka, vztek, nebo něco podobného, nenechte si kazit den, narovnejte se a hlavně NEBUĎTE TRAPNÍ jako já 🙂 protože všechno má svůj důvod 🙂

Věřte si a důvěřujte si, jste totiž skvělí!

S láskou Lucie Lebdušková


PS: jen, co jsem vyšla z budovy a mrkla na mobil, našla jsem vzkaz od Moniky. Najednou tam byl. Takže jsme se nakonec setkaly a skoro po dvou letech se mohly obejmout a probrat, co je nového. Bylo to moc hezké a rozhodně to stálo za to!

PS2: Znáte podobné situace? Podělte se v komentářích, jak jste je vyřešili Vy! Těším se na Vaše příspěvky!


Novinka na konec: Na léto připravuji nový speciální balíček pro maminky, které chtějí pracovat s tématem ztráty miminka v bříšku.

Jako v každém z nás, občas se ve mně střídají stavy, kdy jsem ve svém flow (oblíbený pojem dnešní doby, který znamená, že se cítíte báječně a jste spontánní) a chvíle, kdy bych nejraději někam zalezla. A pak různé barvy a odstíny v rámci celého spektra těchto pocitů.

Mám vypozorované, že když dělám to, co mám ráda a ponořím se do toho, ale úplně – úplně, stane se ze mne usměvavá bytost, která když jde, tak prostě září, šíří pohodu, spokojenost, usmívá se na okolí a okolí jí samozřejmě úsměvy opětuje, což ji zase zpětně utvrzuje v tom, že svět je krásné místo a vše se dá vyřešit. Když se v takovýto moment setkám s nějakou překážkou, řeknu si – no a co, snažila jsem se, dala jsem do toho vše a teď už to musím nechat, ať se věci dějí. Vše je, jak má být a když to nedopadne, asi to tak mělo být – tudíž si nelámu hlavu, když se věci nedaří, protože vím, že vše má svůj důvod a že má pro mne Vesmír připravenou mnohem lepší variantu splnění mých očekávání a přání, než bych vůbec dokázala vymyslet. A věci plynou a je to super. Pak se dějí právě takové ty drobné „náhody“, kdy přijde někdo, koho vyhlížíte a marně hledáte už dlouhou dobu, kdy dostanete úsměv, dárek, slevu čí jinou formu odměny za tenhle příjemný stav.

Znáte to? Máte nějakou činnost, která právě Vás navodí do takového Flow? Někdo to má třeba při sportu, někdo na zahrádce při plení záhonů, někdo při poslechu či tvorbě hudby, někdo při práci kterou má rád…. Skvělé myšlenky a nápady pak tryskají odevšad, nebo se děje takovéto příjemné „prázdno“ v hlavě – Jsme tady teď a nic nás nerozhodí. Zkuste si vzpomenout, kdy jste takový stav zažili naposledy, a jaké to bylo – co jste zrovna dělali?

Já mám tenhle stav, když má moje počínání či práce smysl. Když pracuji s lidmi, nebo když jsem v kontaktu s podobně smýšlejícími lidmi, nebo když o něčem podobném píšu. V poslední době mám například největší pocit smyslu, když pracuji s maminkami, kterým umřelo miminko v bříšku, nebo když dělám něco pro ně. Dává mi to SMYSL. Vnímám to jako svůj dar tomuhle světu, jako využití toho, co znám a umím k tomu, abych někomu pomohla, aby mu BYLO LÉPE. (Ať už je to pomocí knížky Čekala jsem miminko, ale…nebo formou jiných programů atd). Je to stav, kdy vím, kdo jsem, vím, co umím, co můžu nabídnout a kam to vede a věřím v sebe i v to, co dělám.

V takovém stavu sebe-vědomé přítomnosti lačné po nových zážitcích jsem vkročila na festival Alchymistické Litoměřice. Moc jsem se těšila, byla jsem plná té atmosféry (musím uznat, že jsem svou ezoterickou stránku v poslední době docela zanedbávala), očekávání a prostě toho všeho, co mám ráda. Cítila jsem, jak moje tělo plyne prostorem a jak je v souladu s mojí duší, či psychikou, prostě jak je mi tam dobře. Proto jsem zářila, usmívala se, prostě jsem to byla já, kdo jsem, ve své podstatě, když se na nikoho neohlížím, co si o mně kdo bude myslet, neřeším, jak zrovna vypadám, ani zda to, co mám na sobě, je to správné a podobně 🙂 Byla jsem prostě sama sebou a víc jsem neřešila. Také jsem se těšila na spoustu zajímavých setkání, na mou velmi blízkou kamarádku Moniku i další milé lidi, které už jsem dlouho neviděla.

Po hodině vedra, marného hledání Moniky, zbytečného stresu z toho, že moje druhé miminko už má asi hlad (i když bylo v dobrých rukou dědy), stálých myšlenek, že ji nenajdu, odpovídání na dotazy mého druhého chlapečka, který byl se mnou, jsem postupně chřadla a chřadla, až se mé emoce dostaly do bodu – pomoc, chci domů. Určitě to znáte. V takovou chvíli se Vám chce zalézt a už nikdy nevylézat. Alespoň pro tu chvíli.

Pak jsem si ale uvědomila, že jediný, kdo za to v tu chvíli mohl, jsem byla já. Moje hlava, která „ se vzdala“ a rozhodla se, že bude „všechno špatně“ a dovolila mým emocím – smutku a nejistotě, aby přerostly mou podstatu, radost a přirozenost, aby tu, kým opravdu jsem, spláchly do záchodu a nastolily svou vládu. A to teda ne! (Nutno podotknouti, že když je mi dobře, nemám problémy se seznamovat, oslovovat cizí lidi, rozdávat nápady na počkání, zabřednout do hovoru s kýmkoli na libovolné téma, ba naopak, dělám to ráda a ještě si to užívám).

V tomto stavu počínající „depky“ jsem procházela kolem Jardy Duška, (se kterým jsme se setkali v pořadu Duše K, kde jsem mluvila o projektu Čekala jsem miminko, na kterého jsem se těšila  a moc jej chtěla pozdravit), zaťukala jsem mu na rameno, a když se otočil a já viděla, že drží mobil a telefonuje, polil mne známý pocit – je to trapný = jsem trapná. Tím byla moje podstata nadobro vyprovozena pryč a mne polil pocit nejistoty, trapnosti a nepatřičnosti. Cítila jsem se trapná.

Tatam bylo přesvědčení, že vše má svůj důvod, že co se má stát se stane, že se o mne můj Vesmír postará, prostě jsem byla odmítnuta a byla jsem trapná, známý pocit možná malého děvčátka ve mně, který číhal, až na něj přijde řada. A přišla.

Abych to zkrátila, rozhodla jsem se, že se nedám. Moje emoce jsou moje, podléhají mým rozhodnutím a ten, kdo ve finále rozhoduje o tom, jaká jsem, jsem zase jenom já. A tak jsem se rozhodla pro sebe udělat poslední věc. Postavit se za sebe. O koho jiného v tu chvíli šlo? O nikoho. Jarda na to za chvíli zapomene, zatímco já bych se tím trápila při každé „depce“. Proto jsem se narovnala, počkala, až dotelefonuje, usmála se a pravila – Lebdušková zdraví Duška. Přišla jsem Tě pozdravit. Přeju Ti krásný den. I Jarda mi jej popřál, krásně se usmál a já věděla, že jsem vyhrála. Nad nikým, JEN nad sebou.

Co že způsobilo ten náhlý propad dolů a následný vzestup nahoru? Nikdo jiný než moje EMOCE. A jak že to ty emoce udělaly? Za pomoci kamaráda ROZUMU. Chcete vědět, jak spolu rozum a emoce souvisejí? Mrkněte na můj nový online minikurz EMOCE A JAK NA NĚ VYZRÁT, který najdete TADY….

Takže pozor, až na Vás skočí depka, vztek, nebo něco podobného, nenechte si kazit den, narovnejte se a hlavně NEBUĎTE TRAPNÍ jako já 🙂 protože všechno má svůj důvod 🙂

Věřte si a důvěřujte si, jste totiž skvělí!

S láskou Lucie Lebdušková


PS: jen, co jsem vyšla z budovy a mrkla na mobil, našla jsem vzkaz od Moniky. Najednou tam byl. Takže jsme se nakonec setkaly a skoro po dvou letech se mohly obejmout a probrat, co je nového. Bylo to moc hezké a rozhodně to stálo za to!

PS2: Znáte podobné situace? Podělte se v komentářích, jak jste je vyřešili Vy! Těším se na Vaše příspěvky!


Novinka na konec: Na léto připravuji nový speciální balíček pro maminky, které chtějí pracovat s tématem ztráty miminka v bříšku.