Děkuji za přečtení!

Nemusím nikomu nic dokazovat!!!!

Nemusím nikomu ukazovat, že jsem lepší, schopnější, úspěšnější, prostě nemusím! Můžu být sama sebou a prostě jen být. Už to má tu největší hodnotu!

Jak jsem na to přišla? Podívejte se se mnou, co se to s námi v naší společnosti často děje. Celý život musíme někomu ukazovat, že něco umíme. Ve škole paní učitelce, rodičům, kamarádům. Stavíme svoji hodnotu na tom, že něco máme, umíme, nikoho nezajímá, kdo jsme uvnitř. Tak chodíme světem, oblepujeme se nálepkami – ten umí to a ten zas tohle a lidé si nás tak zařazují.  Tohle je skvělá máma, skvělá manželka, skvělá psycholožka, učitelka, prodavačka, prostě cokoli. Co se ale záhy stane. Jakmile tento titul získáme, snažíme se jej udržet. A děláme leckdy až neuvěřitelné kejkle, abychom si tento status obhájili. Protože co bychom jinak byli, kdybychom o něj přišli?

Tak sbíráme nálepky, role, máme toho na sobě tolik, že mnohdy ani naši nejbližší vlastně ani neví, kdo jsme a co nejhůř, kolikrát to nevíme ani my sami. Pod tím vším balastem z názvů se ztratíme sami sobě, a když nám někdo řekne, abychom byli- jen tak, prostě jen byli – najednou nevíme, co máme dělat.

Ve svém životě jsem prošla spoustou situací, kde jsem se ztrácela sama sobě, a vždycky jsem se snažila držet alespoň nějaké role. Byla jsem třeba „ta chytrá“. Což byl vlastně průšvih, protože díky tomu si nikdo nevšiml, že moc ráda maluju nebo tancuju a raději jsem rozvíjela dovednosti vědomostní, než ty intuitivní, které tak nacházím až teď. (Ale díky bohu za ně alespoň teď)

Co bylo nejhorší, během svého života jsem měla pocit, že všechny musím opečovávat a udělat šťastnými. Že jim musím dokázat, že jsem hodna toho, aby si mě všímali, aby mě měli rádi, nebo se na mě alespoň usmáli,…. prostě hlavně dělat co nejvíce věcí, abych si posichrovala, že mě budou mít rádi. Bože můj, jaká blbost. A hlavně kolik z vás ji někdy hrálo. Tuhle hru na mějte mě rádi, udělám, co vám na očích uvidím

Pak jsem se jednou zničehonic rozplakala. Opravdově, hluboce a usedavě. Najednou se mi slzy a vzlyky valily odevšad a já najednou viděla svou vnitřní bolest a dovolila si ji i cítit. Uvědomila jsem si, kolik času a péče jsem věnovala tomu, aby druzí byli šťastní a spokojení a pak mne napadla otázka: a kdo se snaží, abys byla štastná ty? Co myslíte, že jsem si odpověděla?….. Kdo se právě teď ze všech sil snaží, abyste byli šťastní? …

IMG_9267

Zjistila jsem, že tak, jak potřebuji, tak nikdo. Ano, měla jsem kolem sebe lidi, kteří mě měli rádi, kterým na mě záleželo, kteří mě milovali, ale na otázku, kdo se právě teď v mém životě snaží, abych byla štastná, jsem odpověděla nikdo. Bohužel ani já sama.

Byla jsem doteď tak zaneprázdněná obšťastňováním druhých a co hůř, ještě k tomu smutná, že mi to moc nejde a měla bych to dělat líp, že jsem zapomněla na vlastní štěstí a vnitřní klid.

Během toho pláče se mi najednou se ulevilo. Cítila jsem se, jako kdyby mi spadl tunový kámen ze srdce. Uvědomila jsem si, že vlastně nemusím! Že nemusím nikomu nic dokazovat! Že se nemusím snažit, aby byli ostatní šťastní, protože to ani nejde! Já jim to zařídit nemůžu a stejně tak ani oni mně!

Nemusím ani umět to, co druzí, nemusím plnit jejich očekávání! (Jak může například učitelka znát mou životní cestu? Jak ví, že na ní budu potřebovat sinus a cosinus? )

Každý jsme natolik jedinečný, že jediný, kdo ví, co opravdu potřebujeme, jsme my sami. A také že jediné, co je naším úkolem, je najít naši vlastní cestu a po té jít.

Pak teprve budeme šťastní a bude úplně jedno, co si myslí druzí. Protože už se nebudeme potřebovat naplňovat odměnami zvenčí. Budeme si je umět dát zevnitř!

Držím Vám palce na Vaší cestě! Vím, kam vede!

S láskou Lucie Lebdušková

Vaše průvodkyně na cestě k nalezení sebe sama