Určitě jste někdy slyšeli, že na děti se musí přísně, že z nich jinak nic nebude, že potřebují pevné mantinely, že když něco nejde po dobrým, tak to jde po zlým, a spoustu dalších mouder.
Opatrně Vám k tomu něco prozradím: Je to blbost!
Přísná, tvrdá výchova je odrazem toho, že to rodič neumí jinak, že se ve svém dětství od svých rodičů nenaučil jiné, než trestající a vyžadující principy a že v krizových situacích, kterých je výchova bezesporu plná, si neví rady jinak, než sáhnout po svých „osvědčených“ metodách, které „na něj taky platily“.
Když si představíte sebe jako malé dítě, když jste něco chtěli, potřebovali a chtěli to říct rodiči, chtěli jste dostat vynadáno, nebo dokonce výprask? Ne. Většinou jste po rodiči chtěli, aby Vás pochopil, podpořil, chtěli jste s ním sdílet svoje trápení a to poslední, co jste chtěli, bylo, aby vám řekl, jak jste nemožní a poslal vás do pokoje. Smutného, zklamaného, s pocitem nepochopení a nelásky.
Tyhle malé zraněné děti potom vyrostly a stali se z nich dospělí. Dospělí, kteří nesou svá dávná zranění a kteří jen opakují stejné vzorce. Proč? Protože se nenaučili, jak to dělat jinak.
Spousta lidí v mé ordinaci mi říká: chtěla jsem to udělat jinak, až budu mít vlastní děti… a pak se vidím, jak křičím, vyhrožuju a nemůžu tomu sama uvěřit.
V tuhle chvíli vyskakují ty nejstarší vzorce, které máme zabudované hluboko uvnitř. Ty jsou ale staré, nefunkční a sami dobře víme, že vedou ke zranění.
Ale jak s tím pracovat? Rozhodně ne tak, že si řeknu: já jsem to taky přežila, tak oni to taky zvládnout.
Lepší je se zkoušet postupně zastavovat (klidně bohužel až někdy po samotném křiku) a zkusit se na situaci podívat očima sebe jako dítěte.: CO BYCH V TÉTO SITUACI JAKO DÍTĚ POTŘEBOVAL JÁ?
Většinou Vám tam nenaskočí: nařezat nebo vynadat, nebo trest. Naskočí vám tam, že jste nějaký průšvih dělali v dobré víře, že jste měli v hlavě nějakou důležitou, leckdy i užitečnou myšlenku, nebo plán, která se prostě jen nepovedla. To se stává každému. Dítěti i dospělému.
Když se vám něco nepovede, jako dospělému, taky jste na sebe nepříjemní, oškliví, křičíte na sebe? Většinou ne, nějak si to vysvětlíte, chápete své pohnutky, tak to smetete s tím, že příště prostě to uděláte lépe. A pokud ano, je to ten přísný internalizovaný rodič, který vás nenechá vydechnout.
Když jej najdete, není řešením pokračovat v jeho cestě. Řešením je se nad svým jednáním zamyslet, zvědomovat jej a upravovat do lásky a soucitu, abyste se naučili být hodní nejen na děti, ale i na sebe. A pokud to nejde, najděte si vhodného pomocníka (terapeuta), který vám pomůže léčit dávná zranění, abyste na to tentokrát nebyli sami.
Křik není řešení, křik je symptom.
Držím Vám palce!
S láskou Lucie
